Dobrý den nebo ahoj!

Mám trošku strach sem něco napsat. Nerad bych, aby moje "hluboké" výlevy působily posměšně nebo provokativně. Můj záměr je spíš opačný. Rád bych takto někoho třeba i pobavil.

Téma, o kterém by bylo záhodno psát, se nabízí samo. Když jsem zatím tak letmo prohlédl několik jiných blogů, zjistil jsem, že ten můj se jim těžko může rovnat, přesto to zkusím. Nebudu to déle okecávat a jdu na to. Jen bych Tě (Vás) chtěl upozornit, že ....s REZERVOU ber veškeré moje výroky.

 

"Budiž světlo!" Zvolal pan Jan Werich a to byl přesně ten okamžik, kdy jsem se, co moje paměť sahá, poprvé setkal s něčím, co jsem až do nedávna souhrnně označoval "chození do kostela", tedy s pravdou o světě, můžu-li snad tak tvrdit?
Určitě se teď usmíváš a víš, že míním krásný film Stvoření světa. A třeba Tě hned napadlo: "Myslím, myslím, myslím dál, co bych ještě udělal."

 

Ale pryč už s nějakým snad poutavým úvodem. Teď už tedy víš, kde jsem se o Bohu dozvěděl poprvé. Netrvalo však dlouho a moje "vzdělání" v tomto oboru mělo pokračovat.

"Tak a budete chodit na náboženství!" Zaznělo doma u večeře. O jeden kroužek víc nebo míň, mě už neublíží. Kromě flétničky, tancování, basketbalu a možná ještě něčeho (moje paměť má velice omezenou kapacitu), se náboženství nejevilo jako něco špatného nebo spíš nudného. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, co se tam bude dít.

Když na to koukám zpětně, tak to bylo skvělé. Přijde mi, že jsme si tam více méně jen hráli a na nějakou "teorii" kolikrát ani nedošlo. Asi to nebylo úplně správně, ale v 8 letech jsem rozhodně radši hrál hry s ostatníma, než se něco učil.

Je pravda, že oproti jiným dětem jsem byl lehce dutohlav, protože o těch "kostelních" věcech jsem toho moc nevěděl. Sám jsem si to ospravedlňoval tím, že vesnické děti to umí a MY z města na to nemáme čas. Kromě obrázkové bible a písničky Já mam kocábku náram náram náram jsem věděl jen úplně základní pojmy. Vánoce, Velikonoce, Ježíšek + Josef + Marie. A nesmím zapomenout na Noeho, který se mi později pletl s hlavní postavou scifi filmu Matrix (Neo).

Netušil jsem, že chození na "nábožko" není jen tak, a že je to vlastně příprava na něco, o čem jsem neměl ani tušení. Asi už víš, že to je svátost křtu. Před samotnou svátostí jsme doma přitvrdili. Začalo se chodit v neděli ráno do kostela. Nebylo to úplně špatné, ale Pokémoni, Hromkočky a Hercules, který v době mše běžel v televizi byl pro mne tenkrát poutavější.

A pak to přišlo! Návštěva u holiče, dlouhá svíčka a kroj. Nezbytná příprava před samotnou svátostí křtu. Kroj mi nebyl a asi nikdy nebude cizí, takže to bylo v pohodě. Vidina toho, že držím velkou hořící svíčku, byla přijatelná, jelikož 2 propálené koberce mluví jasně, že oheň je taky fajn. Samotný akt byl pěkný, opět jsem to nijak neprožíval. Zlom přišel až u zpovědi.

Z televize jsem věděl, o co jde. Dvě budky, jedna pro kněze a ta druhá pro mě. Mezi námi mřížka a já bych se měl zpovídat ze svých hříchů. Tak nějak jsem si to maloval a byl v klidu. Klid mě opustil v okamžiku, kdy všechny ostatní děti měly papírky, kde měli poznámky k tomu, co řeknou. "Já nemám papírek! Proč ho všichni mají?" Jedna z holčiček se mi ráda pochlubila, jak krásně má napsanou řeč, kterou v té budce řekne. To už jsem lehce znervózněl a začal jsem si v hlavě přemítat, co asi tak řeknu.

Aby toho nebylo málo, znepokojila mne další věc. Ten, co se v budce zpovídal, byl slyšet až k nám ven, a to přeci nejde! Někdo to uslyší a všude to na mě vykecá. Budu muset šeptat, abych nebyl slyšet až ven. Stále jsem si v hlavě přemítal, co řeknu a co neřeknu. Najednou mne z mého přemýšlení vyrušil pokyn, že jsem na řadě. 

Moje nervozita dosáhla stropu, když jsem zjistil, že mřížka mezi mojí budkou a budkou pana kněze je tak špatně udělaná, že on mě bezpečně pozná. Nepamatuji si doslovně, jak náš rozhovor probíhal. Prostě jsem pozdravil a přiznal se, že to nemám tak hezky připravené, jako ostatní děti a že vlastně pořádně nevím, co mám říct. Začal jsem tím, co mi v ten okamžik přišlo nejzávažnější. "Nu, já někdy trošku lžu." Byl jsem vybídnut, abych pokračoval. "Nu a taky mluvím sprostě." Tady jsem vycítil příležitost, že bych mohl mluvit delší dobu a tak jsem dodal. "Mám Vám odříkat ty sprostý slova?" Kněz mi ochotně sdělil, že nemusím, a tak jsem byl zase potichu.

Z budky jsem vyšel trochu s rozpaky. Asi jsem toho pana kněze trošku zklamal, ale zase jsem mu nelhal, když jsem se mu přiznal, že to nemám moc připravené. Doma pak byla hostina a celé odpoledne u nás byli příbuzní a slavilo se. Můj strýc, který mi šel za kmotra, mi ještě než jsme došli domů, před kostelem, daroval digitální hodinky i se stopkami. Takže v tu chvíli se křest jevil jako dobrá věc.

A tak vlastně začala moje cesta hledání.......