Dobrý den nebo ahoj!

Minule jsem skončil u svátosti křtu a "především" u nových hodinek. Přiznám se, že časová posloupnost asi nebude na 100% věrohodná, ale myslím, že to není tak podstatné.

 

A jak to bylo se mnou dál?
Vlastně z hlediska hledání pravdy nebo cesty - nijak. Ještě jsme chodil nějaký čas na "nábožko", ale pak se nám změnilo "vedení" a já přestal chodit. Proč? Nový "učitel" po nás chtěl i tu "teorii" a hry musely jít stranou, což pro mě nebylo. Když po nás chtěl vědět modlitbu Zdrávas Maria, tak mě napadlo maximálně: "Čus Maruš!". Přiznám se, že mi chyběly ty výlety do přírody a dovádění při akcích pořádaných naším bývalým "učitelem" náboženství.

Myslím, že období mezi 12. a 15. rokem pro mě bylo obdobím, kdy jsem z cesty vlastně sešel. Od mala jsem posera. Každý večer 5. prosince jsem se schovával za "krásný" obrázek, který jsem namaloval Mikulášovi, aby mne čerti neodnesli od pekla (a bylo mi jedno, že na obrázku je bojovník, co rozsekal protivníky mečem). V mém pokoji nesměla být ani trochu pootevřená skříň, protože ten duch by z té skříně mohl vyletět a dokonce ani peřina nesměla přečuhovat z postele, protože pod ní je příšera a ta by si mě stáhla k sobě. 

Přesto všechno jsem měl moc rád ten pocit, kdy se bojím. Pocit adrenalinu! Upíři, horory, duchové. To bylo moje!!!

Ale našly se i chvíle, kdy si mě "víra" nějakým způsobem našla. Kdy?

Tak pravidelně to bylo při MS v ledním hokeji. Kolikrát jsem prosil a smlouval, že z té písemky z matiky mi klidně může dát trojku, hlavně ať NAŠI kluci vyhrajou. Smlouval jsem, sliboval, prosil. A když se nezadařilo, ptal jsem se proč!
"Já vím, On není automat na splněná přání, ale přeci MS v ledním hokeji je jenom jednou za rok, tak proč to nezkusit." Říkal jsem si.

Ale nejvíce si pamatuji okamžik, kdy jsem vlastně asi selhal. Nikdy jsem o sobě netvrdil, že věřím. Ani teď to ještě netvrdím na 100%, stále hledám. Ale kolem toho 15. roku se stala událost, kterou nezapomenu a možná si jí pamatuju proto, že si tak trochu vyčítám, že jsem měl zvednout tu ruku.

Šlo o to, že jsem patřil do určité skupiny lidí, která adoptovala jednoho klučinu, tuším někde v Indii. Posílali jsme mu peníze, aby mohl chodit do školy a měl co na sebe. Když ukončil základní vzdělání, měl se rozhodnout, co bude dál dělat. Dopisy, co nám od něj chodily, byly plné díků a vzkazů, že se za nás modlí. Jako další vzdělání si vybral duchovní sektor. V dopise stálo, že by chtěl být knězem.
Tenkrát jsem zjistil, co to je "demokracie" v praxi. Když se mělo rozhodovat o tom, jestli kluka budeme dál podporovat, věděl jsem, že vedení je proti. "Známky moc dobrý neměl, a když chce jít na nějakýho kněze, tak to už ho sponzorovat nebudeme." A to i přes to, že předtím řekli: "Tak je jasný, že chce bejt kněz. Určitě má jistotu, že nebude žebrák."

Byl jsem zmatený. Tak oni nejdřív řeknou, že ho chápu, ale pak vlastně řeknou, že ho v tom podporovat nebudou, že je to zbytečné.

Všechny děti jsme si sesedly do kroužku a byla nám nastíněná situace. Doslova si to nepamatuji, ale bylo to asi takhle:

"Nu takže teď je na vás, co uděláme. Chce jít na kněze, takže bychom mu už nemuseli dávat peníze. Teda počkat, je tu někdo z vás věřící?"

A to byl ten okamžik, který beru jako jedno velké selhání. Selhání jak moje, tak tazatelovo. Představte si 20 párů očí, které hledají toho, kdo se přihlásí. Nikdo. Vlastně ne, jedna kamarádka se přihlásila. V tu chvíli jsem si řekl, že bych taky měl zvednout ruku. Ale neudělal jsem to. Kamarádka byla ještě jednou tázána, jestli jako vážně?

"Takže si myslím, že tu adopci na dálku asi ukončíme, co vy na to?"

Asi nemusím psát, jak to bylo dál. Když to dospělý takhle podá dětem, výsledek je jasný.

 

A jak to bylo se mnou dál?