Dobrý den nebo ahoj!

Když jsem období od 12 do 15 let nazval "temnou dobou", tak bych se teď ještě na chvíli vrátil na konec oné temné doby. V 15 letech člověk asi nejvíc řeší to, že už má občanku, která je mu ale vlastně k ničemu a taky to, že půjde na střední školu. 

Já přestup na střední vnímal tak nějak normálně. Trošku mě strašilo, že tam vlastně asi nikoho nebudu znát a hlavně mě děsil fakt, že ráno budu chodit do školy do kopce a ne z kopce, jak jsem byl zvyklý těch 9 let předtím.

Vůbec jsem nebral na vědomí takové ty řeči, že je to velká změna, a že na nové škole na mě může číhat nebezpečí v podobě špatné party. Šlo mi jen o to zapadnout a nevyčnívat. (i když toto řeším tak nějak pořád a všude a stále se mi to nedaří)

 Až po pár letech jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí, že jsem se na začátku druháku trhnul té party, která mě ochotně přijala mezi sebe. Proč? Ale to už jsem říkal. Protože jsem „posera“. V mém žebříčku hodnot pořád vítězila oddanost rodičům v podobě přijatelných známek a "ušlechtilých" zájmů, a tak přílišná nezávislost spojená s travnatými dýchánky pro mě nebyla.  

Našla se však jiná parta, která mne možná ještě vlídněji přijala mezi sebe.

A právě tady!!! Teď!!!

To je ten okamžik, kdy s trochou nadsázky opouštím tu temnou dobu. Aniž bych to předem věděl nebo tomu věnoval pozornost, tak v té jiné, nové partě byla jedna osoba, která patřila do "škatulky" ti, kdo chodí do kostela. A tady se probudila moje zvědavost.

Kolik času jsem strávil vyzvídáním, jak to teda vlastně je? Kolikrát mě asi dotyčná osoba chtěla zaškrtit, když jsem dával ty nejtěžší a možná i nejhloupější otázky? Kolikrát jsem se snažil vysvětlit, že chodit do kostela je tak suchý?

Ale nejlepší na tom bylo to, že vždycky jsem byl já ten prohrávající. Když už jsem si byl jistý, že na tohle prostě nemůže mít odpověď, tak mi bylo řečeno něco, přes co nejel vlak. Netvrdím, že veškeré odpovědi mi stačily, ale i tak mě to doslova učarovalo.

V té době jsem bojoval s tím (a dodnes bojuju), že je to SUCHÝ! Přiznávám, bylo a je to mojí nevědomostí.

Nastíním Ti, jaký BYL můj pohled na ty, kdo chodí do kostela:


    - jsou hodný, slušný, tichý, mají dobré známky ve škole

    - nevyčnívají ani oblečením ani v názorech (vyjímaje tím, že Bůh je)

    - nechodí pařit do Fontány, neposlouchají moderní hudbu, nemluví sprostě 

    - nekoukají na horory, nejsou akční

 

To, jak se na ty, kdo chodí do kostela, dívám teď, na to bude čas zase jindy. Ale myslím si, že právě tady jsem začal. Začal hledat. Nejdřív to byla spíš jenom hra. Hra jak někoho nachytat, že přeci nemá pravdu. A ze hry se najednou vyklubalo něco, co vlastně neumím pojmenovat. I když mám pořád základní mezery, tak začínám chápat to, co jsem tenkrát v době škádlení a vyzvídání o těch, kteří chodí do kostela, vůbec nechápal.

Třeba jsi to měl podobně. Třeba ne. A třeba tady jenom melu blbosti. Kdo ví? Tedy, Ty asi víš, KDO ví. :-)